Back to Life, Back to the Wall

Každý, kdo mě zná, ví, že pro mě lezení není “jen sport”. Je to vášeň, svoboda a část toho, kým jsem. Od roku 2005, kdy jsem přežil prasknutí střeva, žiju s handicapem. Nikdy jsem ale nepřestal hledat své hranice. Tehdy mi lezení pomohlo postavit se znovu na nohy. A letos na jaře mě zachránilo znovu, i když cesta zpět byla delší, bolestivější a náročnější než kdykoli předtím.

Pád na dno

V květnu mě čekala komplikovaná operace břicha. Několik abscesů, rozsáhlý zákrok kvůli píštělím a další operace mě dostaly na úplné fyzické i psychické dno. Byl jsem v kómatu, na umělé výživě a lékaři během operace objevili starý drén, nejspíš z roku 2005. Jako by se minulost znovu otevřela. Po zákroku jsem se musel učit znovu chodit. Najednou jsem přišel o vše, co jsem považoval za samozřejmé: samostatnost, sílu, a někdy i odvahu. Sedm týdnů jsem strávil v nemocnici v Ingolstadtu, pod péčí profesora Dr. Rentsche a jeho týmu – a pod nepřetržitou podporou mé partnerky Marion, která ode mě neodešla ani na krok.

Mezi bezmocí a vděčností

Návrat domů nebyl zdaleka tak úlevný, jak jsem čekal. Nemohl jsem se sám osprchovat ani si převázat rány. Přijela za mnou máma, aby pomohla, ale největší tíhu nesla Marion. Myla mě, ošetřovala, starala se o mě a držela mě nad vodou, když jsem už neměl sílu. Za to jsem jí neskonale vděčný. První dva týdny doma byly plné bezmoci. Pak se ale začal svět pomalu vracet do pohybu. První společný nákup byl malý výlet. Každé vyšlapané schodiště symbolizovalo nový začátek. Můj levý kotník ale odmítal spolupracovat sotva jsem s ním pohnul. Jenže vzdát se? To prostě nepřipadalo v úvahu.

Krok za krokem zpátky do života

Díky fyzioterapii a rehabilitaci se mi postupně vracela síla. Poprvé řídit auto to bylo jako znovu získat kus sebe sama. Výlet k jezeru Brombach byl pro mě téměř vítězstvím. Plavat jsem ještě nemohl, ale jen být venku bylo jako nadechnout se svobody. Moje rány přitom stále vyžadovaly denní péči. Marion se o ně dodnes stará s neuvěřitelnou oddaností. Naučilo mě to jednu věc: láska a podpora někdy léčí stejně silně jako medicína.

Touha po stěně

Po celou dobu mě držela jedna myšlenka, jednou se vrátím na stěnu. Lékaři mi to dovolili, pokud budu postupovat pomalu. Ta naděje mi pomáhala přežít ty nejslabší chvíle. A v září se to stalo. Poprvé po dlouhých měsících jsem stál před skutečnou skálou – ve Fieberbrunnu v Rakousku, kde jsme s Marion strávili víkend a navštívili slavný Knödelfest. Když jsem poprvé sevřel kámen, měl jsem pocit, jako by se mi vrátil kus duše. Nebyl to sportovní úspěch, ale zhmotněná odměna za měsíce bolesti a vytrvalosti. V říjnu jsem lezl znovu – v Brunecku a Arcu. Jednodušší cesty, pomalejší tempo, učení se znovu důvěřovat vlastnímu tělu. Každý chyt mi připomínal, že i po nejhorších pádech se dá znovu vyškrábat nahoru. Břicho musím pořád hlídat, ale s každým výstupem cítím, že se vracím.

Více než sport

Lezení pro mě vždy bylo víc než jen disciplína. Je to zrcadlo života. Jako handicapovaný sportovec jsem se naučil hledat nové cesty tam, kde ty staré přestaly fungovat. Někdy vypadá cesta nelezitelně. Ale když se nepustíte, vždycky najdete další chyt. Proto je tenhle návrat víc než comeback. Je to symbol naděje, vytrvalosti a víry, že i v nejčernějších chvílích se nesmíme vzdát.

Díky a nový horizont

Můj obrovský dík patří celému týmu nemocnice v Ingolstadtu, zejména profesorovi Dr. Rentschovi a sestřičkám z oddělení 68. Nejen že mě dali dohromady, ale dodali mi odvahu. Teď se znovu dívám dopředu. V listopadu chci začít pravidelně trénovat v tělocvičně a v lednu bych rád byl zpátky naplno. Mým cílem je navázat tam, kde jsem před nemocí skončil, ale s mnohem větší pokorou a vděčností. Tahle cesta zpátky není jen návratem ke sportu. Je to vítězství života samotného. Uvědomil jsem si, jak křehcí jsme a jak silní můžeme být, když odmítneme vzdát se. A tak dnes slavím čtyři narozeniny: ty skutečné a tři “druhé šance” po prasknutí střeva v roce 2005, po selhání orgánů v roce 2022 a teď, po uzdravení v roce 2024.