Hunza Peak z Hookova deníku

Minulý rok, jsme si panenskou jihovýchodní stěnu šestitisícového Hunza Peaku vybrali, coby aklimatizační cíl před výstupem na Muchu Chhish. Bohužel jsme se díky mé nemoci k vlastnímu lezení ani nedostali. Na úpatí stěny tak nezůstala pouze část odloženého materiálu, ale také naše touha poprat se s více jak dvěma vertikálními kilometry kolmé žuly, sněhu a ledu znovu. Tentokrát však bohužel pouze ve dvou! Do Pákistánu odlétáme 20. května 2025 jenom já s Radarem. Banán tentokrát zůstává doma.

Do Islamabádu letíme letos s tureckými aerolinkami přes Istanbul, odkud nám okamžitě navazuje vnitrostátní let do Gilgitu. Na letišti už nás očekává Eshan, Irfanův zaměstnanec, povětšinou kuchař a lovec. Společně se přesouváme autem do Aliabadu. Letos máme štěstí, celá cesta z Prahy do Aliabadu nám netrvala ani 16 hodin. Téměř okamžitě se pouštíme do aklimatizační práce v okolí Ultar Saru. Jednak chceme prozkoumat přístup pod Ultar a za druhé se trochu aklimatizovat. Jednoduše spojit nutné s užitečným. Další přivykaní si na velkou nadmořskou výšku probíhá přímo v okolí našeho základního tábora, který stavíme přímo pod Hunza Peakem, na nádherných loukách Ultar medows, ve výšce 3300 metrů. Odtud podnikáme průzkumné a aklimatizační výpravy do výšky až 5000 metrů. Před příchodem fronty, která má přinést několikadenní sněžení, se stahujeme zpátky do Aliabádu, kde trávíme několik nadcházejících dní. Ve středu 4. června se vracíme zpět do základního tábora a navečer se obloha začíná podle předpovědi opravdu protrhávat. Počasí se začíná vylepšovat.

Z Hookova deníku: výstupové dny

Spát jdu brzy. Budík nařizuji na pátou hodinu. Pokud bude hezky, půjdu ráno fotit. Přes noc se opravdu úplně vyjasnilo. Až teď je vidět, že atmosféra se během těch několika málo dní naprosto proměnila. Hory se zahalily do bílého závoje a působí dramatičtějším a odmítavějším dojmem. Po pastvinách stoupám svižně svahem do místa s dobrým výhledem do stěny. Musím celkem riskantně vylézt na hřebínek se špatnou kvalitou skály. Odtud je výhled určitě nejlepší. Je první hezký den po vydatném sněžení a všude okolo hučí laviny. Děsivé a krásné zároveň. Hory dnes vyzařují velmi silnou energii. Myslím, že se mi celkem povedla jedna fotka Ultar Saru. Kolem 10:30 začínám sestupovat. Je příjemně teplo a sníh z luk už pomalu mizí. Naproti mi přichází Radar. Odpoledne se balíme. Zítra jdeme na to! Navečer se vydáváme pro krabici s uzeninami, kterou jsme uschovali před teplem a liškami dole na ledovci. Bohužel během rychlého tání do krabice natekla voda a obsah znehodnotila. Většinu musíme vyhodit.

Snídani máme objednanou na pátou  a kolem šesté vyrážíme. Faiz se Sayeedem nám přejí hodně štěstí. „See you in five days! Good luck kluci!“ Ve výšce 4000 m. si vyzvedáváme z depozitu helmy. Do té Radarovi vyklovali ptáci obrovskou díru. Je to trochu komické, i když Radarovi to tak nepřipadá. Asi jim chutná polystyren. Mačky zanechávám na místě, neb jsem si v základním táboře hodil do batohu fungl nové a Radar hlásí, že to zvládne bez nich. Ty svoje si totiž nechal nahoře na ledovci. Během těch několika málo dní napadlo v kuloáru přes metr sněhu. Místy se propadáme až po pás. Jde to pomalu a stojí to spoustu sil. Pětkový úsek zdoláváme pomocí zanechaných lan. Radar nemá železa, a tak se musíme stále průběžně jistit. V depozitu nás čeká nepříjemné zjištění. Veškeré jídlo, které jsme před několika dny na místě zanechali a zatížili kameny, nám odnesli ptáci. Počítáme ztráty. No, moc nám toho nezbylo. Tak alespoň budeme mít lehčí batohy. Konečně jsme na ledovci a bezpečném místě stavíme náš útočný stan.

Noc byla na tuto nadmořskou výšku nezvykle teplá. Navíc trochu zaspíme a nedaří se nám vyrazit před sedmou hodinou ranní a to je pozdě. Přejdeme ledovec a začínáme stoupat obrovským sběrným kotlem vzhůru. Jihovýchodní expozice svahu zapříčiní, že už kolem desáté začnou vyjíždět první splazy mokrého sněhu. Zatím celkem nevinné, avšak velmi rychle nabírající na intenzitě. Jsme v pasti. Splazy se mění v regulérní laviny a my se nemáme kam schovat. Nezbývá nám, než začít rychle traverzovat vpravo ke skalní ostroze uprostřed celého kotle. Prohnilý sníh spolu s ostrým sluncem nám rychle odebírají poslední zbytky sil. I tak se snažíme pohybovat co možná nejrychleji. Ke konci se propadáme až po pás. Batohy táhneme na laně za sebou. Na poslední chvíli se dostáváme pod skály, které poskytují relativní bezpečí. Všude okolo už hučí jedna lavina za druhou. Celou hodinu jen sedíme ve stínu skal a sbíráme síly, než začneme kopat plošinu pro stan. Hodinky ukazují 40 °C nad nulou a výšku 5100 m! Plošinu kopeme na etapy. Máme toho dost a horko je nesnesitelné. Celé odpoledne roztápíme sníh na vodu, jsme dehydrovaní! Zítra musím začít lézt velmi brzy. V plánu máme alespoň 500 výškových metrů.

Přes noc alespoň trochu mrzlo. Kolem čtvrté začínáme vařit vodu na čaj a po páté vyrážíme. Lana zůstávají na dně batohu a my stoupáme nepříliš strmým svahem kolem skal vzhůru. Ve výšce 5250 m. nesmíme minout rampu, která diagonálně kříží celou jihovýchodní stěnu. Po ní povede naše další cesta. Svah nabírá na sklonu a my začínáme překonávat první lehčí mixové úseky. Stále postupujeme bez lana, každý sám za sebe. Je to tak rychlejší. Dostáváme se do nestrmějšího místa celé rampy. Čeká nás několik lanových délek tvrdého vodního ledu a mixového lezení. Zatloukám skobu a navazujeme se na lano. Většinu délek leze Radar první, já jistím. 

Výškové práce v šesti tisíci metrech

Jsme ve výšce 5650 metrů a pomalu začínáme hledat místo pro bivak. Strmý terén nám však neposkytuje žádné alespoň trochu příhodné místo. Zkoušíme to více u hrany nad markantní skalní věží, avšak opět neúspěšně. Musíme se dostat až k východnímu rameni ve výšce 5900 metrů. Jinou šanci nemáme. Příkrým svahem tedy pokračujeme dále vzhůru. Rameno je však natolik strmé, že neposkytuje jediné místo na bivak. Zatloukám dvě dobré skoby a slaňuji východním směrem o trochu níže. Zavěšen v laně vytahuji lopatu a začínám kopat v kolmém sněhovém žebru plošinu. Za chvilku slaňuje i Radar a začínají  výškové práce v šestitisících metrech. Pod metrovou sněhovou vrstvou narážíme na led . Lopaty měníme za cepíny a centimetr po centimetru hloubíme plošinu pro náš malý stan. Zabere nám to celé odpoledne.   Roztápíme sníh a snažíme se na slunci vysušit naše provlhlé boty a rukavice. Poslední sluneční paprsky však rychle mizí za hřebenem a je po všem. Stavíme stan a zalézáme dovnitř. Noc je konečně relativně chladná.

Kolem půl šesté vyrážíme k vrcholovému útoku. První délka za M6 nám sebere docela dost času a začíná být opět teplo. Do stěny se už opírá slunce. Trochu bloudíme mezi skalami v nesoudržném sněhu, než najdeme ten správný žlab s kolmým ledopádem, jedinou možností jak se probít k Head Wallu. Šedesátistupňovým svahem stoupáme k dominantnímu séraku v horní části stěny. Cesta dále vede přímo přes něj, místy zcela kolmým, ale příjemně plastickým ledem. Blížíme se k vrcholovému hřebeni. Nesoudržné kolmé sněhy nám bohužel vystavují stopku. Další postup tudy není možný. Rozhodujeme se pro kyvadlový traverz s následným slaněním vlevo do centrálního žlabu. Tím stoupáme až k rameni těsně pod vrcholem. Od vrcholu nás dělí už pouze sněhovo-ledová věž o výšce asi 50 metrů. 

Náročná cesta zpět

Opět nás čeká několik extrémních kroků v kolmém ledu. Asi po hodinovém boji, prokopávám vrcholovou převěj a dívám se skrz na druhou stranu, směrem k západu. Dva se tady nevejdeme. Zatloukám sněhovou kotvu, pořizuji vrcholovou fotografii a nechávám se spustit zpátky k na stanoviště. Poté dosahuje vrcholu i Radar. Je kolem třetí hodiny odpoledne, a my teprve začínáme se sestupem. Držíme se v centrálním žlabu, kterým slaníme asi 250 metrů .Tady nesmíme minout vodorovný traverz vlevo po sérak. Při stahování se nám však sekne lano. Vracím se v extrémně tvrdém ledu k poslednímu štandu a uvolňuji ho. Radar mě jistí a já traverzuji zpět. Lýtka hoří od námahy a údery cepínem mě stojí poslední zbytky sil. Konečně stojím vedle něho. Několik dalších slanění nás zavede nad ledopád. Začíná se stmívat. Vůbec nám pod tlakem okolností nedošlo, že už je tak pozdě. Na cestě jsme už 17 hodin a to jsme si mysleli, že vrcholový den bude jen snadnou záležitostí. Na dvakrát sjíždíme přes ledopád dolů do žlabu. Traverzem a mírně vzhůru ke skalnímu hrotu. Zcela se setmělo a my si nasazujeme čelovky. V úplně posledním slanění se nám ještě jak na potvoru příšerně zamotá lano. Konečně jsme ve stanu, který jsme tu ráno zanechali. Na jídlo nemáme ani pomyšlení a okamžitě usínáme.

Dnes nás čeká sestup 2.600 výškových metrů, až dolů do základního tábora. Často slézáme, někde slaňujeme známým terénem po rampě dolů. Na místě našeho druhého bivaku jsme kolem deváté a to je nejvyšší čas, ještě relativně bezpečně sestoupit sněhovým kotlem dolu na ledovec. Opět je nesnesitelné horko a já jsem úplně na dně. Po ledovci se brodím po pás v rozbředlém sněhu. Radar je rychlejší a čeká na mně na místě prvního bivaku. Na zbytcích plynu roztápíme spoustu sněhu. Mám nesnesitelnou žízeň, ale každý hlt je velmi bolestivý. Sliznice v krku je oteklá a pálí jako tisíce malých žiletek. Chvilku mi trvá, než se trochu seberu. Trochu si pohrávám s myšlenkou, že bychom tady strávili ještě jednu noc, ale nakonec začneme sestupovat dolů ke skalám. Už se cítím lépe. Fotím Radara, jak slaňuje kolmé skály dolů do žlabu. Sestupujeme do místa, kde jsme zanechali pomocné lano pro překonání nepříjemného úseku. Zatloukám skobu a opatrně sedám do lana. Koupili jsme ho za pár rupií dole v Karimabádu a nebudí příliš důvěru. Loni se podobné přetrhlo s Radarem a měl velkou kliku, že byl ještě navázaný na jistícím laně. Teď musíme zabrat, jsme v nekritičtější části sestupu. Cokoliv spadne z ledovce nad námi, tak projede právě tudy. Konečně jsme na místě, kde jsem si zanechal náhradní stoupací železa. Bohužel i tudy projela lavina z jednoho z bočních žlabů a vše pohřbila po několikametrovým sněhovým příkrovem. Laviništěm se brodíme až na louku dole pod stěnou. Sundáváme si promáčené výškové boty, svlékáme se do naha a chvilku jen tak ležíme na sluníčku. Do základního tábora je to už jen kousek.

V údolí se vše připravuje na největší událost roku, svátek oběti, Eid al- Adha. Jako projev respektu k místním tradicím,  tak pojmenujeme i „naši“ novou cestu. Eid al-Adha! Za několik dní se dozvídáme, že i americká výprava byla úspěšná.