Mariana Janošová: Sezóna 2025 očima reprezentantky

Závodní sezóna 2025 už je za mnou, a tak bych vás ráda vzala trochu behind the scenes mého roku v roli reprezentantky v lezení na obtížnost.

Jmenuji se Mariana Janošová a už pátým rokem jsem ambasadorkou značky Tendon. Stejně dlouho také reprezentuji Českou republiku ve sportovním lezení. Na začátku mé závodní kariéry jsem se věnovala oběma disciplínám – boulderingu i obtížnosti. V posledním roce jsem se ale rozhodla zaměřit především na lezení na laně. Důvodem bylo nejen zranění kotníku, které mi minulou sezónu prakticky znemožnilo bouldering, ale i fakt, že mi obtížnost byla odjakživa bližší.

Jsem několikanásobnou mistryní České republiky v mládežnických kategoriích a hned v prvním roce mezi dospělými jsem si vybojovala medaili. Mezi své největší závodní úspěchy řadím 2. místo na Evropském poháru mládeže a také 6. místo ve finále Mistrovství Evropy mládeže. Lezení se ale nevěnuji jen na závodech – pravidelně lezu i na skalách po celém světě. Už třikrát se mi podařilo přelézt cestu obtížnosti 8b a mám za sebou i několik 8a na onsight.

Rozjezd sezóny a první úspěchy

Letošní sezóna pro mě byla celkově dost bittersweet. Začala bouldrovými závody Českého poháru a nominačními závody, které jsem pojala spíš tréninkově – jako možnost se po zimě pořádně „rozzávodit“. Letos navíc probíhaly nominace nově mimo Český pohár a bylo nutné se na ně samostatně přihlásit.

Následoval Český pohár na BigWallu, kde se mi podařilo vyhrát jak v mé kategorii U19, tak i mezi dospělými. Díky tomu jsem se úspěšně nominovala jak do mládežnické reprezentace, tak i do evropského týmu dospělé reprezentace.

Evropské poháry a smůla, která se držela

Mezinárodní sezóna odstartovala Evropským pohárem v italském Campitello di Fassa. Bohužel mi bylo ráno před kvalifikací špatně a po dost rozklepaném výkonu jsem skončila těsně pod postupovou linií – na druhém místě pod semifinále. Hned poté následoval další Evropský pohár ve švýcarském Ostermundigenu, kde to dopadlo téměř identicky, opět jsem skončila na prvním nepostupovém místě. Smůla se mě držela zuby nehty.

Sezóna se pak přesunula zpět k mládežnickým závodům, znovu do Itálie – tentokrát do Boloně. Pro mě to byl snad ještě horší závod, kdy mě jedno uklouznutí nohy připravilo o postup do finále. Následovalo Mistrovství světa mládeže ve Finsku, kde jsem poprvé za celou svou kariéru nepostoupila ani do semifinále. To mě psychicky hodně srazilo a začala jsem si říkat, že to možná zkrátka není „moje“ sezóna.

Restart hlavy: skály, Innsbruck a návrat formy

Po Finsku jsem si dala týdenní pauzu na skalách – a kam jinam než zpátky do Itálie. V Arcu jsem sice své projekty nepřelezla, ale hlavně jsem si psychicky odpočinula od neustálého stresu ze závodění. Hned poté jsem vyrazila trénovat do Innsbrucku, kde jsem si tréninky neskutečně užila a podařilo se mi znovu doladit formu.

Mistrovství Evropy v Žilině: zlom sezóny

Jednou z nejdůležitějších zastávek sezóny bylo Mistrovství Evropy mládeže v Žilině. Stěna La Skala je pro mě skoro domácí – nebo spíš víkendová – a přesně tak jsem se tam i cítila. Konečně se mi podařilo probojovat do semifinále a po výborném výkonu dokonce i do finále. Tento závod mi znovu připomněl, že si závody dokážu užít, a dodal mi obrovskou motivaci do zbytku sezóny.

Závěr sezóny ve vysokém tempu

Evropské poháry mládeže pokračovaly v rakouském Imstu. Poté jsem se rychle přesunula zpět do Česka – nejdříve na bouldrové MČR v Praze a poté na lanový Český pohár ve Zlíně, kde jsem znovu vyhrála jak kategorii U19, tak i dospělé.

Čekal mě poslední mezinárodní závod sezóny ve francouzském Toulouse, kde se mi i přes stavěčsky nepovedenou kvalifikaci podařilo probojovat až do finále.

Úplně poslední zastávkou bylo Mistrovství České republiky v obtížnosti v Brně. Bohužel jsem pokazila semifinálovou cestu, což mě stálo vítězství v mé kategorii. Mezi dospělými jsem nakonec skončila na nepopulárním čtvrtém místě.

Skály na závěr a poděkování

Na konci sezóny jsem si ale vše vynahradila pořádnou dávkou skalního lezení – dva týdny v Margalefu a tři týdny v tureckém Geyikbayiri.

Zvládat tréninky a závody na vrcholové úrovni společně se studiem na gymnáziu rozhodně není pro slabé povahy. I letos se mi ale podařilo všechno úspěšně skloubit. Samozřejmě by to nešlo bez podpory sponzorů, a především bez rodičů a mých nejbližších přátel, za což jim patří obrovské díky.

Fotografie: Kety Idody, Jan Štípek, Sylva Koudelková